Rio de Janeiro, 20. července 2022
Henry vyšel před kavárnu a přivolal si Uber. Když jezdí k věznici, dovezou mě i do favely, řekl si. Ale to se šeredně spletl, řidič ho dovezl jen k lávce do favely a odmítl dál pokračovat se slovy, že už nechce znovu přijít o kola a zrcátka. Henry tedy vystoupil na hranicích favely, vzal plánek, který si srovnal s pěší navigací v iPhonu a vydal se na cestu mezi rozmanité barabizny, jež tvořily podivné uličky a plácky mezi nimi. Po chvíli došel na roh jedné křivolaké uličky, kde pokuřovali dva kluci ve špinavých tričkách s olympijskými kruhy a brazilskou vlajkou. Henry došel až k nim, ukázal na trička a řekl: „Olympijské hry v Riu, to musel být zážitek.“
Kluci jen nechápavě koukali. Henry přišel blíž, rozložil plánek a ukázal na místo, kam se chce dostal a zeptal se: „How can I get there?“
Kluci na sebe mrkli a přišli až těsně k Henrymu. Chvíli předstírali zájem o jeho plánek. Najednou mu jeden z nich vytrhl z ruky iPhone, druhý do něho strčil, až Henry upadl, a oba se dali se svým úlovkem na útěk. Henry vyskočil ze země a rozběhl se za nimi, ale když doběhl na první roh, nikoho neviděl. Zdrceně si sedl na zem a nadával si, že nebyl opatrnější. Bez mobilu jsem teď úplně v háji, říkal si zoufale.
„Vy jste pan Hrubes?“ ozvalo se nad ním. Henry si zastínil oči a uviděl vysokého chlapíka, který mu nabízel ruku, aby mohl vstát. Henry vstal a chlapík vyndal z kapsy jeho iPhone se slovy: „Tohle je asi vaše, že? To víte ti kluci nemají co na práci, tak to zkouší, jak se dá. Já jsem Ignácio z milice. Pojďte se mnou, dovedu vás na místo schůzky.“
Užaslý Henry přijal mobil a vydal se za chlapíkem do nekonečných uliček favely. Ten ho mlčky vedl a jen ukazoval, kam odbočit. Henry si začal připadat jako v labyrintu, ve kterém by sám určitě zabloudil i s navigací, a tak vděčně klusal za svým průvodcem a jen přeskakoval odpadky a obcházel povalující se barely.
Najednou se ozvala rána, křik a kolem přeběhlo několik lidí s tyčemi. Ozval se výstřel a pak hned další. „Pozor,“ vykřikl Ignácio a strhl Henryho na stranu. Na druhé straně ulice se objevil policejní kordon se štíty a dlouhými obušky. Policisté tloukli do štítů, občas varovně vystřelili do vzduchu a postupovali ulicí. Proti nim šli demonstranti s tyčemi. Házeli na ně kameny a láhve a vykřikovali nesrozumitelná hesla a urážky. Henry se vyděšeně krčil za barelem, kam je chlapík oba schoval a tiskl svůj iPhone, o který už jednou málem přišel.
Kolem něco zasvištělo a do barelu zabubnovaly kulky.
„Nebojte se, to jsou zatím jen gumové projektily,“ uklidňoval Ignácio Henryho, který se zmohl jen na: „Hm.“ Svištění a bubnování kulek do barelu náhle přestalo a bylo napjaté ticho. Oba vykoukli ven. Na ulici mezi oběma hordami leželo v krvi několik těl.
„Tak to asi nebyla guma, co?“ zasyčel vyděšeně Henry.
„Někdo si asi blbě nabil nebo zazmatkoval.“
Demonstranti začali odtahovat těla, po kterých se na udusané hlíně táhly krvavé stopy. Někdo vykřikl: „Vrazi,“ a dav to začal skandovat po něm. Začaly znovu létat kameny a láhve s ještě větší intenzitou. Dav se hnul rozhněvaně dopředu a dopadly první rány tyčemi do policejních štítů. Někdo z policistů něco vykřikl a kordon začal ustupovat. Henrymu se třásly ruce a choulil se za barelem.
„Teď,“ vykřikl Ignácio a táhl Henryho do postranní uličky, „Tudy to půjde.“
Nejdříve chvíli běželi, pak zvolnili krok, prošli rychle několik uliček a dostali se před bytelný zděný dům. Chlapík vyklepal na dveře rytmický signál a ty se otevřely.
Kniha je k dispozici zde
Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu jaja.ai