Rio de Janeiro, 21. července 2022
Je horké odpoledne a já znovu stojím poblíž železných vrat u věznice Bangu na okraji Ria. Čekám tu na advokáta s povolením k návštěvě. Už vidím, jak seňor doktor Fabel parkuje na vyhrazeném místě podél zdi věznice. Má stejné BMW jako makléř Srázný. No vida, asi značka úspěšných mužů. Vystupuje, mává na mě a významně poklepe na aktovku. Takže povolení k návštěvě asi máme. Podávám mu ruku a advokát hned stiskne zvonek u okénka, kde jsem já už jednou pohořel. Řekne dovnitř pár vět, zamává papírem a dveře v bráně se se skřípěním otevírají.
Za nimi mě jako uvítání čeká podrobná osobní prohlídka. Doktor Fabel pokládá aktovku na pás k rentgenu zavazadel, zatímco já projdu bezpečnostním rámem, za kterým mi vrátí telefon a osobní věci. Jdeme dlouhou bezútěšnou chodbou, zatímco mi advokát říká: „Vaši dceru jsem už včera navštívil a mám od ní podepsanou plnou moc. Zálohu jsme také v pořádku obdrželi, takže můžeme začít. Paulina se na vás moc těší, myslím, že potřebuje trochu povzbudit. Taky jí budete asi muset opatřit nějaké věci. Má jen to, v čem ji odvedli.“
Stráž nám otevírá dveře do návštěvní místnosti, která nepůsobí o mnoho lépe než chodba. Mezi oprýskanými zdmi stojí řada boxů s plexiskly, které slouží jako hovorny. Stráž nám ukáže na jeden z nich s číslem šest. Posadíme se na rozvrzané židle a čekáme.
Za boxem se otevřou dveře a stráž přivádí Pavlínku. Snaží se o úsměv, ale temné kruhy pod očima prozrazují, že je nešťastná a vyčerpaná. Zdá se, že i trochu kulhá. Stráž jí sejme pouta a Pavlínka se posadí proti nám, podívá se na mě a vydechne: „Tati.“
„Pavlínko,“ vyhrknu, „všechno bude zas dobrý, včera jsem byl u konzula. Proč proboha kulháš?“
Pavlína jen mávne rukou: „To nic, utrhli mi podpatky, jestli něco nemám v lodičkách, a zpátky už se s nimi nějak neobtěžovali, a k Baťovi mě taky nevzali.“ Zdá se, že ji humor nepřešel, ale jinak vypadá hrozně. Advokát měl pravdu, má na sobě nějaký kostýmek z práce, kterému už chybí pár knoflíků, má natržený rukáv a je na něm několik fleků. Vlasy má nemyté a na tváři nějakou vyrážku. Cítím, jak brunátním.
Obracím se na advokáta a třese se mi hlas: „Slyšel v téhle pevnosti už někdo o lidských právech?“
„Budeme si stěžovat, nebojte,“ snaží se mě uklidnit advokát.
„Potřebuješ něco přivézt, Pavlínko?“ zeptám se.
Ta se jen trpce usměje: „Asi všechno, tati. Mám jen to, co vidíš.“
„Dobře, pan doktor mi to pomůže zařídit.“
„Já jsem zatím na cele sama, ale možná mě přestěhujou na hromadnou ženskou celu. Toho se strašně bojím,“ sděluje mi rychle Pavlína a proplétá si nervózně prsty.
Vidím, že si doktor Fabel všechno urputně zapisuje a zatím nic neříká, pak zvedne oči od papíru a zeptá se: „Seňora Paulina, v policejním protokolu stojí, že u vás v apartmánu našli při domovní prohlídce crack. Věděla jste o něm?“
„Proboha ne. Vůbec netuším, jak se k nám dostal. Našli ho ve Fábiově pracovně.“
„Takže v místnosti, kterou vy sama nepoužíváte?“
„Ano, dá se to tak říct. Je jen Fábiova, on nechce, aby se mu tam s ničím hýbalo, mívá tam rozdělanou práci.“
„A nezdálo se vám v poslední době něco podezřelé?“
„No až na ten poslední den, než nás zatkli, tak ani ne.“
„Třeba nějaký detail, nezačal dělat něco jinak?“
„Nezdálo se mi, byl vždycky trochu bohém.“
„Nějaké významnější nákupy?“
„Je fakt, že si najednou koupil rolexky,“ zamyslela se Pavlína, a bylo vidět, že jí to teď vrtá hlavou.
„A co se dělo ten poslední den?“
„Nepřišel na důležitou prezentaci, nespal doma a přišel zmlácený. Chtěl mi něco říct, ale už jsme se k tomu nedostali. To je strašný, já fakt nic nevím,“ dořekla Pavlína a rozplakala se.
Když jsem to slyšel, zatínal jsem ruce do pěstí a svíral rty. Nejradši bych to plexisklo rozboural a obejmul ji. Ale to nejde, tak se slyším, jak říkám: „Neboj se, holčičko moje, já tě odtud dostanu, i kdybych měl jet za ministrem spravedlnosti. Brzo budeš venku.“
Advokát kývá hlavou a říká: „Ještě dnes pošlu žádost o propuštění na kauci.“
Pavlínka se vděčně usměje. Pak přichází stráž a ukazuje na hodiny, náš povolený čas vypršel. Posílám jí pusu a říkám: „Všechno zařídím Pavlínko, a pošlu ty věci. Vydrž ještě pár dní, všechno bude OK,“ a snažím se taky usmát. Pak už jen vidím, jak mojí holčičce stráž zase nasazuje pouta, a mizí mi v těch oprýskaných dveřích, kterými ji přivedli.
Kniha je k dispozici zde
Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu jaja.ai