Rio de Janeiro, 17.-18 července 2022
Po dvanácti hodinách letu letadlo konečně zahájí klesání na Rio de Janeiro. Henry se snaží okénkem něco zahlédnout, ale vidí jen oblaka. Po pár minutách se situace změní a pod Henrym se objeví vlny Atlantiku, táhnoucí se pláže Copacabany a Ipanemy s nepřehlédnutelnou Homolí cukru pod horizontem. Letadlo se nakloní na druhou stranu a dá Henrymu ještě nahlédnou do změti pestrých ulic, a po pár minutách dosedá na svou přistávací dráhu, kde se už objevují letištní budovy a nápis: Galeão - Antonio Carlos Jobim International Airport. Podívá se na hodinky. Je 18:40 a slunce se kloní za obzor. Henry pokývá hlavou a tiše řekne: „Boa noite Rio, copak mi tu všechno asi chystáš?“
Henry vyšel do příletové haly, kde postávalo několik desítek hotelových šoférů se jmény na cedulích a hledal svoje jméno, ale Mr. Hrubeš nikde neviděl. Pak si všiml muže v saku, který držel ceduli, na které stálo Mr. Henry VIII. Asi vtípek od Boba, který mu zařizoval hotel. Henry si pomyslel, že alespoň někdo má smysl pro humor i v takovém maléru. A tak přistoupil k muži a řekl: „Hi, I‘m Henry.“ Muž se okamžitě rozzářil a spustil naučené uvítání.
„Welcome in Rio de Janeiro Mr. Henry.“
A za neustálého vypravování o skvělých službách hotelu dotlačil Henryho kufr až ke svému zaparkovanému tmavomodrému sedanu Toyota Corolla s nápisem Hotel Atlantico Star, kde jej pečlivě uložil a otevřel Henrymu zadní dvířka. Cestou šofér položil Henrymu konverzační otázku, na kterou Henry ale nedokázal hned odpovědět: „Are you here on business or on vacation?“
Po chvíli přemýšlení Henry odpověděl: „I'm here on business, but I'll be on vacation if I finish it successfully.“
To šoféra uspokojilo a pokračoval dál ve vychvalování hotelu, dokud nezastavili před jeho hlavním vchodem. Henry musel uznat, že hotel vybral Bob skvěle. Bylo to přímo strategické místo v centru, ve známé čtvrti Copacabana, a ani z hlediska architektury se nezdál Henrymu nezajímavý. Nechal se odvést do svého jednolůžkového apartmá, a po předání nezbytného spropitného padl na postel a usnul. Spal jako zabitý, dokud nezačalo do pokoje pronikat palčivé ranní slunce.
Henry vstal, vyšel na balkón a vychutnal si pohled, který se mu nabízel. Nad mnoha pestrými střechami byla v dálce jasně vidět socha Krista Spasitele. Henry směrem k ní, ale spíš pro sebe zamumlal: „Přeci nedopustíš, aby se jí tady stalo něco špatného.“
Pak se osprchoval, oblékl a sjel výtahem do recepce, ve které měla službu mladá pohledná Brazilka. Ta se na Henryho hned hřejivě usmála, a on si pomyslel, že má úsměv široký snad jak celý Atlantik. Lehce zatřepala hustými černými vlasy a řekla: „Krásný den, pane, je něco, s čím vám mohu pomoci?“
„Dobrý den, ehm, ano jistě, potřeboval bych objednat taxi.“
„Ó jistě, pane, teď ráno je skvělý čas začít poznávat město. Když se necháte zavézt ke Corcovadu, uvidíte celé pobřeží,“ zvedla sluchátko a pokračovala, „takže, kampak to bude?“
Henry zrozpačitěl, chvíli nic neříkal a pak spustil: „U Ria je věznice?“
„Ano, ale tam nic neuvidíte, Bangu moc pro turisty není,“ stále se usmívala recepční.
„Nevíte, jestli jsou tam dnes možné návštěvy?“
Úsměv recepční se pomalu změnil z Atlantiku na rybníček, až zmizel docela. Pak suše řekla: „To opravdu nevím. Takže chcete taxi k Bangu, pane?“
„Ano, prosím,“ řekl Henry a šel si sednout do jednoho z křesel v recepci. Chvíli si prohlížel maily v mobilu, když si všiml, že k němu míří chlapík v pestré bavlněné košili, kterou má zapnutou jen na pár knoflíčků. Postavil se před Henryho a zeptal se: „Vy jste chtěl taxi do Bangu, pane?“
Henry kývl, zvedl se šel za ním ven, kde stálo připravené žluté městské taxi. Během cesty si řidič Henryho zkoumavě prohlížel ve zpětné zrcátku a pak se zeptal: „Pane, nic mi do toho není, ale proč jste si vybral právě Bangu?“
„Mám tam dceru, dostala se do potíží, je tam nevinně, musím jí pomoct,“ odpověděl Henry.
Taxikář chvíli mlčky řídil, a pak řekl: „Víte, je to dost špatný místo. Já to nikomu radši nepovídám, ale byl tam můj brácha, jednou se popral kvůli ženský, a policajti ho obvinili. Byla tam přes rok, za takovou pitomost, ale vyprávěl o tom hrozný věci. Nevím, jak to tam maj ženský, ale brácha říkal, že chlapů tam bylo několik desítek v jedný místnosti a nemohli nic dělat.“
„No, to jste mě moc nepotěšil,“ zasmušil se Henry, ale to už taxík stavěl u vysoké otlučené zdi s velkými železnými vraty. Podal taxikáři bankovku a vystoupil. Ten mu zamával a zavolal:
„Tak hodně štěstí, pane.“ Nastartoval a vyrazil tak rychle, jako by chtěl co nejrychleji zapomenout na místo, kde právě musel zastavit.