Drogová mafie ve favelách Ria má neuvěřitelně propracovanou organizační strukturu. V čele stojí Dono, říká Petr Frey, autor novinky Mise Rio

Krajské listy, Jan Kačur, 30.6.2023

ROZHOVORY NA OKRAJI Petr Frey se narodil v roce 1957 ve městě Rio de Janeiro, a jeho vášní jsou Brazílie a literatura. Je absolventem Filozofické fakulty UK v Praze. Román Mise Rio z prostředí jeho rodného města je jeho prvním beletristickým počinem, který v červnu pokřtil s VIP hosty a zástupkyní nakladatelství MaHa, jež knihu vydalo, v knihkupectví Božská Lahvice.

Pane Freyi, jak se křest knihy vydařil?

Na křtu v Božské lahvici byla skvělá atmosféra. Ukázky z Mise Rio přečetli herci Jan Přeučil a Eva Hrušková, a nakonec i já jsem se odvážil podělil s nakladatelkou o jednu kapitolu. O zpěv se postarala Jana Vaculíková a Andor Šándor do křtu thrilleru vnesl pohled bezpečnostního experta. Mě jako autora potěšila i přítomnost ministerského rady z brazilské ambasády, ale i závěrečná autogramiáda, kde jsem viděl řadu milých lidí s mou knížkou. Jak to v životě bývá, když nemáte moc velká očekávání, tak vás to nakonec příjemně překvapí.

Brazílie je ohromná země. Řekl bych že je přímo stvořená jako dějiště pro dobrodružné či detektivní zápletky. Proč jste děj svého románu umístil zrovna do Ria a nikoli třeba do Manausu či Sao Paula?

Já jsem si to skutečně vyhodnotil tak, že pro ten příběh je nejvhodnější Rio. Samozřejmě každé z těch měst, které jste jmenoval, má svoji úžasnou osobitost. Ale v Riu jsou mezinárodní instituce, v jedné takové pracovala i moje hlavní hrdinka. Jsou tam favely, drogové gangy, úžasné pláže a kosmopolitní život. Také mám Rio dost prochozené a při psaní děje ta místa úplně vidím a sama mě vedou k dalšímu pokračování. Krátce se děj ale odehrává i v městě Brasilia.

Vy jste se v Brazílii narodil a jistě tuto zvláštní zemi dobře znáte. Co je na ní fascinující, úžasné? Jistě jste měl příležitost tuto zemi náležitě procestovat?

Tu možnost jsem měl, vlastně ji mám od roku 1989. Můj otec byl typický „osmašedesátník“ a v Brazílii pracoval jako obchodní přidělenec. Po okupaci Československa v roce 1968 ovšem už nesměl nikam. Já jsem si pak začal plnil sen až od devadesátých let a navštívil, myslím, všechna významná města i památky. Delší čas jsem strávil, kromě Ria, v Sao Paulu, Brasilii i v Amazonii. Já jsem sice zvídavý cestovatel, ale vždycky si najdu nějakou srdeční záležitost. Takže když jsem cestoval poprvé po Severní Americe, tak mě nejvíc uchvátil kosmopolitní New York, kde jdete z Manhattanu do Bronxu a je to úplně jiný svět. A tak to bylo v Jižní Americe vlastně i s Riem.

No a co je fascinující a úžasné? Snad vodopády Iquasu a jejich Ďáblův chřtán. U Ria je to ale jednoduše to místo samotné. I když si odmyslíte Krista a všechny stavby, tak to, co vytvořila sama příroda, úplně stačí. Hora Corcovádo, Homole cukru a zátoka Guanabara. Je to magické místo do kterého kdysi vpluli Portugalci a už ho nikdy neopustili.

Samostatnou kapitolou je ovšem architektura, celé nové město Brasilia od Oskara Niemeyera je vlastně taková splněná vize o tom, začít jinde a jinak, budovat moderní prosperující Brazílii. Ten způsob vysoce kreativního architektonického myšlení je znát i u dalších generací. Pro mě osobně jsou fascinujícím zážitkem moderně pojaté duchovní stavby. Pro nás Evropany, zvyklé na gotiku a baroko, je třeba vstup do takové Niemeyerovy Metropolitní katedrály v Riu opravdu dechberoucí záležitost. Světlo tam proniká od slunce zvenčí barevnými vitrážemi a Kristus na kříži je zavěšen do prostoru na lanech, takže to vytváří dojem, jako by levitoval v prostoru.

V jedné eseji od brazilského historika Luize Marquese jsem si přečetl, že historie Brazílie a její současnost jsou propojeny s otrokářstvím, které tam bylo zrušeno teprve koncem 19. století, Portugalci, od jejichž příjezdu je speciálně od 19. a 20. století ekonomická a sociální struktura brazilské společnosti spojena se systematickým drancováním země, rovnajícímu se ekologické sebevraždě. Otroctví, diktatury a korupce. Jak vnímáte současný stav této země?

Jsou tam vzlety a pády, věk cukru, vzpoury otroků, zlatá a diamantová horečka. Rio bylo sídlem portugalského královského dvora. Brazílie byla pod vládou vojenské junty. Ty dějiny jsou jistě velmi pohnuté, na druhou stranu otroctví ve Spojených státech bylo zrušeno také někdy ve druhé polovině 19. století. Samozřejmě těžba v deštných pralesech je velkým zlem, které se dotýká celé planety. Nynější vláda staronového prezidenta Luly má ochranu životního prostředí sice jako hlavní cíl, ale společnost je dost rozdělená a nachází se v krizi. Korupce je samozřejmě také problém. Lula sám byl za takovou kauzu odsouzen. Jeho kauzu ukončil až Brazilský nejvyšší soud a on vzápětí znovu kandidoval a zvítězil.

Já ovšem téhle zemi věřím. Můj otec mi kdysi říkal, že kdyby mohl, tak začne znovu v Brazílii, protože to je země, která má budoucnost. Já si to myslím také. I po tom všem, čím si Brazílie prošla, je to stále země s mnoha možnostmi.

Politika a historie jsou záležitosti drsné tak jako život. Ale obraťme pozornost ke kultuře. Četl jste Paula Coelha? Já mám na jeho tvorbu poněkud vyhraněný názor. Ale oceňuji, že se v románu Alchymista jeho hrdina vydává hledat kámen mudrců. Mnoha lidem se to může jevit pošetilostí. Každopádně celosvětový úspěch vypovídá o opaku. A co další brazilští umělci, spisovatelé, malíři, básníci?

Nedávno mi někdo napsal, že Coelho je brazilský pan Werich. Já na jedné straně mám rád ty knížky, jako je právě Alchymista, což je údajně největší brazilský bestseller všech dob, nebo i Hipík, a taky i jeho citáty někdy rád používám. Taky je mi Coelho blízký svým životním příběhem (hippies, drogy, muzika, magie, katolicismus…). Na druhou stranu si dnešní Coelho buduje trochu sám svůj kult pravidelným zveřejňováním svých citátů a vystoupení. Někdy mě chytnou za srdce, a někdy si říkám, že zrovna neměl co dát na sociální sítě. Ohlas je ovšem vždycky bouřlivě pozitivní. Jeho popularitu je třeba asi hledat i v afro-brazilském kultu, kdy se mísí kulty s magií a náboženstvím, díky mísení kultur. A on to právě ve svých dílech dokázal, formou magického realismu, reflektovat tak, že to bylo Brazilcům blízké.

V současné brazilské literatuře mě zaujala Vanessa Barbara. Napsala takovou svižnou prvotinu Brazilské noci. Brazílie je ovšem země poetů, objevuje se tam zvláštní fenomén nazývaný „poezie na provázku“- Cordel. U krámků na ulicích najdete malé veršované sešitky připevněné kolíčkem. Jejich autoři píší o všem možném, a hlavně vyprávějí příběhy. Je to i v době internetu pořád živá forma.

Ze současných malířů je určitě zajímavý Vik Muniz, který žil ve favele v Sao Paulu a dnes je ve Spojených státech. Jeho díla jsou i v Tate Gallery. Kombinuje všemožné neobvyklé materiály a hodně experimentuje.

Nicméně vzpomněl jsem si ještě na jednu knihu z poslední doby, kterou jsem četl, i když není od brazilského autora, ale od slavného Johna Updika. Je to Brazílie v českém překladu Jiřího Hanuše. Musím říct, že mi ten román hodně příjemně překvapil.