Prolog
Jmenuju se Pavlína. I když ani tím si teď nejsem moc jistá. V Riu mi všichni říkali Paulina nebo Paulinha nebo seňora Paulina, když jsem ještě byla manažerka. Taky mi neříkali nijak, když mě věznili v Bangu, v jedné z nejhorších jihoamerických věznic. To říkali jen, běž, dělej nebo stůj. Můj táta Henry mi říkával Pavlínko, stejně jako teď Bob, tátův kamarád, co pro mě přiletěl do Frankfurtu a snaží se mě dát dohromady. Pořád moc nevím, co se to se mnou děje. Je to i tím, že jsem radši pod práškama. Bob si už kvůli tomu dělá starosti, když vyhazuje všechny ty prázdné tuby. Jenže co naděláte, když vám někdo celej váš život, během pár dnů, spláchne do hajzlu.
Pamatuju si ještě, jak všichni jásali, když mě táta dostal z Bangu. Je to frajer. Vlastně byl to frajer. Na všechno se vykašlal a přiletěl z Čech do Ria, aby mě zachránil, když zjistil, že mě neprávem obvinili v drogový kauze. Byla to fakt hrůza. Přišla jsem i o svou brazilskou lásku, Fábia. Kvůli svým věčným touhám po mercedesu a rolexkách nás zatáhl do takovýho průšvihu, že nás vyhodili z mezinárodní reklamky a pak jsme skončili v Bangu. V reklamce jsem pracovala už v Praze, dokud mě ten magor nepřesvědčil, že život s ním v Riu bude jízda. Tak to jediný mi fakt splnil. Jenže spustil něco, co už nešlo zastavit. Hněv místní mafie, když střelil drogy, který jí patřily. Mohl za to náš grafik, co s nima obchodoval a přinesl je do agentury. Fábio mu to chtěl nejdřív jen zabavit, ale pak dostal ten debilní nápad, že by z toho mohlo něco kápnout. To, co z toho káplo, nás stálo málem život. Všichni říkali, že normálně by se na nás ten gang vykašlal, jenže jsme vytočili jednoho konkrétního chlapa, kterej jim velel, a já vím koho. Říkají mu Maca. To je ten, kterej v týhle organizaci rozhoduje, kdo bude žít, kdo ne a koho pošlou do chládku přes podplacený policajty a soudce. S tímhle bojoval v Riu můj táta. A dokázal to. Nebál se jít přes milici a dát spoustu peněz, aby mě ochránil a abych se v tom nemilosrdným světě dočkala spravedlnosti. Myslela jsem, že jeho krásný široký srdce ten stres nevydrželo a při zpátečním letu dostal infarkt. Ale nebyla to pravda! Proboha, tati, co se to v tom letadle ve skutečnosti stalo? Za všechno může určitě ten parchant Maca.
Ještě že pro mě do Frankfurtu přiletěl Bob. Známe se dlouho, vlastně od mýho dětství. Bob je tátův spolužák z architektury. Jako architekt je dost úspěšnej. Žije v Dubaji, kde navrhuje šejkům megaprojekty. Takže kam si myslíte, že mě odtáhl? Jasně, jsem v Dubaji u Boba, kterej se o mě stará. Z tranzitu ve Frankfurtu, kde mě po tátově infarktu ubytovali, mi rovnou přebukoval letenku k sobě. Tak jsem tady. Bez táty, bez přítele, bez práce, kterou jsem měla ráda. A hlavně bez Ria, které jsem se za těch několik let naučila milovat. Všechno je v háji a já se v úplně cizím městě snažím zoufale nabrat dech.
A až ho naberu, změním se. Jednou jsem četla, že Rio špatně odhadli jeho objevitelé. Mysleli si, že voda kolem něj je řeka, a tak ho i tak pojmenovali. Mě taky neodhadli, ti mafiáni, co mně a tátovi tak zavařili. Já totiž nejsem žádná klidná řeka. Jsem moře, který nic neodpouští!
1. ČÁST
Sbohem, Henry!
Bob teď na Pavlínu často myslel, nevadilo mu, že je mezi nimi velký věkový rozdíl. To u něj bylo běžné. Ale šlo o dceru přítele, a i když si říkal, že takovou ženskou, která není jako zlatokopky, které prošly jeho loftem, by si přál, zatím se neodvážil jí něco naznačit. I když chápe, že teď se musí zaměřit na to, aby Pavlínu vytáhl z jejích traumat, nemůže přestat myslet na to, že by chtěl něco víc. A to něco víc se pomalu stávalo Bobovým plánem do budoucna.
Vyjde po schodech k ochozům, kde jsou dveře do dalších místností. Mine svou pracovnu, jednu z koupelen a vejde do ložnice, kterou vyčlenil pro Pavlínu. V šeru se rýsuje její tělo pod přikrývkou. Bob roztáhne závěsy a sedne si na postel. Stáhne jí přikrývku z hlavy a pohladí ji po tmavých vlasech. Odhrne jí je z tváře a tiše říká: „Prosím, prober se, Pavlínko, musím ti něco říct.“
Pavlína nereaguje a v její mysli sužované smutkem a touhou po pomstě se právě odehrává příběh ze vzdálených míst.
*
Prales vypadá neprostupně, není tak temný, jak se mi zdálo. Nad hlavou mám baldachýn vysokých stromů. Na některých místech je přerušený a světlo proniká sem dolů. V těch místech bují vegetace, kterou se musím prodírat. Pomalu, neslyšně našlapuji mezi palmovými listy a liánami. Snažím se nevyplašit žádné zvíře nebo hada. Vlhký vzduch je horký a těžký. Nedýchá se mi dobře a v ústech mám vyprahlo. Podle navigace, kterou mám za pasem, se blížím k místu, kde si drogové kartely budou předávat zboží. Tahle schůzka je jediná, na kterou se dostaví Maca osobně. Ještě kus a už jsem blízko. Musím použít mačetu, abych se dostala dál. Mezi listy už ale vidím džíp a za ním další. Slyším mužské hlasy, jak se dohadují o ceně. Zastavím se. Podle navigace to vypadá, že jsem na hranicích Brazílie s Kolumbií. Pro gangy ideální místo na předávku. Z vrtulníků sem dolů není vidět a stezky pralesem znají jen oni. Ani já nic nevidím.
Nasazuji si stupačky a šplhám po nejbližším stromě. Jde to těžko, mám na sobě další věci, hlavně zbraně. Samopal Škorpion a ruční granát. Po deseti metrech musím zastavit, potřebuji se vydýchat. Naštěstí je asi tři metry nade mnou větev silná jako polovina celého kmene. Přehodím přes ni nohu. Smekne se a já se v poslední chvíli zachytím. Větev je vlhká porostlou vegetací. Tak ještě jeden pokus. Vyšvihnu se, obtočím kolem ní nohy a zajistím se lanem.
Zdá se, že předávka probíhá tak padesát metrů ode mě. Hlasy slyším teď zřetelně a vidím, jak chlapi překládají černé bedny mezi džípy. Vytahuji dalekohled a zaměřuji se na místo, kde se toho děje nejvíc. Po chvíli uvidím tváře a… nemýlím se, u jednoho z džípů stojí sám Maca. Má na sobě maskáče, ale nedrží žádnou zbraň. No jasně, má na to lidi. Napravo i nalevo stojí jeho po zuby ozbrojené gorily. Zaostřuji na jeho obličej. Je odulý z drogového blahobytu a nad krátkým rozpláclým nosem má štěrbinky očí. Cítím v hrudi vlnu nenávisti. Tak takhle vypadá ten, kdo nám podělal životy a zapříčinil smrt mého otce. Jen proto, že mi chtěl pomoci. Klepu se zlostí a pomalu natahuji samopal.
Maca popojde blíž, asi si chce prohlédnout zboží. Už neváhám. Je mi to jedno, že mě tady zabijí, hlavně když dostanu jeho. Zmáčknu spoušť, chci vystřílet celý zásobník a hned vyměnit za další. Kulky trhají větve a dole se ozývají výkřiky. Asi jsem zasáhla i někoho z ochranky. Okamžitě palbu opětují, ale zatím nevědí, kde přesně jsem. Vypadá to, že míří někam pode mě. Měním zásobník a pokračuji v palbě. Jestli se mi to nepovede teď, tak už nikdy. Třesu se nenávistí. Odjistím granát a vrhám ho směrem k Macovu džípu. Ječím jak šílená: „Jsem moře, který nic neodpouští.“
Ozve se výbuch granátu a džíp hoří, po chvíli přijde ještě ohlušující detonace vybuchujícího motoru. Strom se zatřese a třesu se i já, cítím něčí ruce na rameni. Otočím se. Na kmen vedle mě vyšplhal jeden z chlapů a sápe se po mně. Samopal cvakne naprázdno. Chci ho praštit pažbou, ale zachytí mi ruku a pořád se mnou třese a křičí: „Pavlíno, Pavlíno!“ Jak může ten hajzl znát moje jméno?
*
„Pavlíno, Pavlíno!“ křičí Bob a třese s ní. Pavlína pomalu otevírá těžká víčka a podívá se na Boba.
„Hm, co je?“
„Prober se. Chápu, že je to všechno pro tebe těžký, ale musíme se postarat o Henryho. Nemůžeme ho nechat ve Frankfurtu v ledničce. Promiň.“
Pavlína se posadí a chvíli se nechápavě rozhlíží. Po chvilce se na něj vyčerpaně podívá: „Já vím. Promiň, měla jsem strašnej sen. Střílela jsem v pralese po Macovi a taky házela granáty.“
„Asi moc koukáš na hodně kvalitní filmy,“ ušklíbl se Bob.
„No jo. Nejsem teď nějak schopná se na nic soustředit, víš.“
„Nevadí, snažil jsem se to nějak začít zařizovat. Jsou to tuny papírů a musíš je podepsat ty. Myslím, že by Henry chtěl pohřbít v Čechách.“
„Díky, Bobe. Jasně že by chtěl.“
„O. k., tak se zkus dát dohromady a vezmu tě k notáři. Musíš mít všechno ověřený.“ Pavlína pomalu vstává z postele a Bob ji musí zachytit, aby neupadla. „Pomalu, pomalu. Sprcha, snídaně a svět bude zase lepší.“
„Lepší, jo? S papírama na funus určitě, Bobe. Ale dík. Jdu na to.“
„To není bohužel všechno. Musíme sehnat speciální rakev s nějakým antiseptickým prostředkem a domluvit s leteckou společností převoz. Ta rakev navíc musí být zabalená, aby jako rakev vůbec nevypadala. Nebylo by lepší Henryho ve Frankfurtu nechat zpopelnit a převézt do Prahy na pohřeb už jen urnu?“
„Na to zapomeň, Bobe! Henry se prostě vrátí do Prahy celej a tam bude mít důstojnej pohřeb.“
„Jasně, jasně, promiň.“
Bob se podívá stranou a Pavlínu to znepokojí: „Bobe, znám tě! Je ještě něco, co bych měla vědět?“
„Je tu přece to lejstro z pitvy, který jsi včera viděla,“ podává jí úřední listinu.
Pavlína mu ji vytrhne a přejíždí řádky očima. Pak jí ruka s papírem klesne a podívá se na Boba: „Sakra, už si vzpomínám, vypadlo mi to! To kvůli tomu jsem se včera tak odrovnala práškama! Tohle už je ale příliš. Kdo vůbec dovolil Henryho pitvu?“
„V případě nejasností může být nařízená.“
„Bobe, oni tam ale píšou, že příčinou Henryho smrti nebyl infarkt.“
„Já vím, co tam je, přečti si to pořádně. Včera se s tebou o tom nedalo mluvit.“
„Kardiotoxin z kobřího jedu?“
„Právě, a podívej se, co způsobuje.“
„Čtu… poruchy rytmu a kontraktility myokardu.“
„Takže si všichni mysleli, že Henry má infarkt, a on měl v sobě jed. Jen nechápu, jak se mu dostal do těla. Googlil jsem, a aby to měl v krvi, musela by ho kousnout kobra přímo. Kdyby to vypil, tak mu to nic neudělá. Nestalo se během toho letu něco divnýho?“
Pavlína se snaží soustředit, pak se otočí na Boba: „Je fakt, že ještě než se mu udělalo blbě, stěžoval si, že u toalet na něj padala nějaká přiopilá cestující, no a jak se ji snažil zachytit, tak ho asi omylem škrábla.“
„Cože?“
„No, dívala jsem se mu na to. Měl vzadu na krku takový malý škrábanec, nic to nebylo. Taky mi ukazoval tu ženskou, jak se tam motala. Zdálo se mi, že jsem ji už někde viděla.“
„To by mohlo být ono. Vzpomeneš si ještě na něco?“
Pavlíně vypadne papír na zem. „Vlastně jo! Sakra… Maca beztak nesnes, že jsme vyhráli a vypadli z Ria. Když nedostal mě ani Fábia, pomstil se na Henrym, kterej na něj naverboval milici a zkazil mu plán.“
„Proč myslíš, že to byl Maca?“
„Ta ženská. Došlo mi, kde jsem ji viděla!“
„Kde?“
„Ve vězení! Byla to ta, která mi přinesla otrávenou kolu, kterou jsem naštěstí nevypila. Macova travička!“
„Pavlíno, prosím tě, pojď, dej si sprchu a všechno pak probereme. Hlavně už teď neber žádný prášky.“
Pavlína se krok za krokem šine Bobovým dubajským apartmánem ke koupelně. Tam na sebe chvíli zírá do zrcadla. Má opuchlá víčka od pláče a kruhy pod očima. Vlasy má slepené do chuchvalců a popelavou pleť. Po chvíli sama sebe ohodnotí: „Bože!“ Pak přivře víčka a nenávistně sykne: „Jsem moře, který nic neodpouští.“
*
Je sedm hodin ráno a na letišti v Praze přistává spoj z Frankfurtu. Uvnitř letadla sedí strnule Pavlína a vedle ní Bob, který ji drží za ruku. Oba mlčí. Rakev s Henrym je ve speciálním boxu v zavazadlovém prostoru, z něhož ji po přistání letištní zřízenci odvezou k separátnímu vchodu.
„Henryho mise tady končí a moje právě začíná,“ obrátí se Pavlína na Boba.
Ten nejdřív kývne, ale pak mu dojde význam jejích slov a podívá se na Pavlínu: „Já doufám, že ta další mise bude už pro nás společná, Pavlí.“
„Ne, Bobe. Nic takovýho, a neříkej mi furt Pavlí! Víš, že to nesnáším.“
„Tak promiň, no. Co tím jako myslíš?“
„Vrátím se do Ria!“
„Cože?“
„Jo, slyšíš dobře.“
„Jak se chceš vrátit do Ria, když tě skoro vyhostili?“
„Jenže nevyhostili a soud mě očistil.“
„Dobře, dobře, Pavlí…“ Pavlína se na něj vztekle podívá, ale Bob se nenechá přerušit: „… no. A proč? Budeš honit Macu po pralese se samopalem jako v tom tvým snu?“
„Obrátím se na milici jako táta. Dlužím mu to.“
„Nedlužíš! Henry tě chtěl z Ria dostat do bezpečí. Věř mi, já ho znal dýl než ty, on by nechtěl pomstu.“
„Jenže ji chci já.“
„Pavlíno, já se teď nemůžu nevrátit do Dubaje.“
„Nic takovýho po tobě taky nechci. Jen se mnou doprovoď Henryho tam, kam musí, a pak půjdeme každý svou cestou.“
„Prosím, nedělej unáhlený závěry, mohli bysme mít hezkej vztah.“
„Bobe, já jsem ti fakt vděčná, žes mě dal trochu dohromady, ale to by nefungovalo. Promiň.“
Pavlína se v tu chvíli zarazí a nejradši by svoje poslední slova vzala zpátky. Pochybnost v ní hlodá, Bob je pro ni teď přece jediný blízký člověk! Touha po pomstě ji ale žene směrem, který by možná sama nikdy nezvolila. Nakonec tedy jen stiskne rty a už nic dalšího neřekne.
Bob upřeně sleduje letištní plochu. Přichází letuška a naklání se k nim: „Pojďte prosím oba se mnou. Repatriaci už dokončíte s našimi kolegy v Praze.“
Pavlína se podívá ven, kde po letištní ploše jede menší náklaďák s objemným boxem. Pak špitne: „Vítej doma, tati.“
Bob chvíli zírá do prázdna. „Když se vydáš na cestu pomsty, musíš vykopat dva hroby.“
„Cože?“
„Konfucius,“ odtuší zamyšleně Bob.